Meditace DAR NEZNÁMA

Stín a světlo karantény

Zažila jsem stav, kdy ze všech stran jde jen a jen jedno téma: nemoc, strach, kalamita a karanténa.

Ani nevím proč i mě to tak moc pohltilo, že jsem nemohla ani dýchat ani se věnovat jiným tématům. Nezajímalo mě množství úmrtí, ale obrovská vlna solidárnosti lidí v kontrastu s tím, jak toho někdo zneužívá. Cítila jsem velkou lítost, že někdo dává milióny do Číny, když to stejné jsme schopní vyrábět i my v Čechách, teď, kdy hodně lidí, přijde o práci by bylo super, kdybychom rozvíjeli naší ekonomiku a ne čínskou.

Valilo se to na mě, až jsem měla pocit, že už ani nemá smysl vstávat. Že je jedno, jestli si vezmu tepláky, hodím do sebe kus chleba nebo nic, jestli se upravím apod. Smutek, samota začali vítězit.

Ale má dcera se ke mně tulí každý večer, chce být na mě přitisknutá a tak usínám s ní ve vděčnosti. A ta vděčnost za každý den mi připomněla, že bych neměla umřít na pocit izolace a apatie. Že nemám žádnou nemoc a přesto se chovám a cítím velmi omezeně, jako bych nemocná byla.

Začala jsem si uvědomovat nejrůznější souvislosti a cítila jsem, že je na mě, jak budu každý den žít, jestli ve vnitřním vězení anebo, jestli se zvednu, zvednu svojí energii z těch nízkých do příjemných. Kde je člověk spojený sám se sebou. Spojený s životem, který má výzvy a změny. S životem, který má před sebou velké neznámo. To neznámo které známe i to, které neznáme. Vlastně je velká úleva přijmout fakt, že už nikdy nic nebude jako dřív, že je na čase zvednout zadek a udělat uvnitř sebe i kolem sebe změny.

Anebo je i možnost žít naplno to, co se ve mně děje. Ale já už negativitu více šířit nechci.

A tak jsem se ptala sama sebe, co je to, co doopravdy teď můžu ovlivnit, změnit a co ne. A čemu chci věnovat čas a čemu ne.

První objevení mé omezenosti

Vzpomínám na to, kdy mi bylo dvacet a byla jsem na praxi v centru Paraple, centrum pro vozíčkáře. Ředitelka i všichni zaměstnanci dávali do své práce neuvěřitelné množství energie. Byly nadšení. Dělali z mého pohledu zázraky. Dokázali vozíčkáře neuvěřitelně vracet do života. Ten, kdo mohl, ten začal řídit auto, pracovat, starat se zpátky o rodinu nebo alespoň hrát společenské hry. Někteří vozíčkáři skákali padákem, jiní se potápěli.

Když může vozíčkář, proč nemůžu já?

Tenkrát jsem měla takový zvláštní stav uvědomění poprvé. Dívala jsem se na ty lidi a někteří byli totálně na dně, psychicky, fyzicky a někteří byli neuvěřitelně „živí“, akční. Nedělali ze sebe chudinky, když by to bylo pochopitelné.

Každý večer se mi chtělo moc brečet a zvracet. Nerozuměla jsem osudu, tíze, bolesti ani svému životu. Chtělo se mi brečet i z toho, že jsem si uvědomila, jak moc omezený život žiju. Ptala jsem se sama sebe: „Bože, proč já žiju víc nemocný život než lidi, kteří opravdu nemocní jsou? Proč nemám žádnou fyzičku, proč nemám cíl, proč nemám radost, proč nemám šťastný a naplněný život, proč mě všechno bolí? Já už chci žít. Žít život mladého člověka.“

Všichni nejsme nemocní, ale mnoho z nás žije, jako by byli.

A to je to, co mám pocit, že se mnoha lidem děje teď. Jsou zdraví, ale ztrácí radost a za rouškou i své zdraví a hodnotu. Přicházejí o práci, naději, peníze, vztahy. Mnoho žen, to překryje dobrovolničením a místo toho, aby se postarali o svojí práci i o svoji rodinu, zalepují zdarma nedostatky státu. Rozdávají se za hranu svého vlastního zdraví.

Ale život běží každý den. A všichni nemůžeme žít, jako bychom byli nemocní. Nemůžeme si nechat všichni otrávit jedem své myšlenky a svá těla. Nemůžeme si nechat otrávit naší kulturu a naše vztahy. Možná nebude všechno jako dřív, ale zvednout se hledat cestu je krásné, objevné, plné pravdivé přítomnosti.

Kdo už něco ztratil a překonal to, je silnější a odvážnější.

Možná ten, kdo podniká je vlastně zvyklí a už tak trochu připravený na úspěchy i krachy. Nebo alespoň mě to neznámé není. Dvakrát jsem vybudovala své podnikání a přišla o něj. A i když jsem byla na celý svět naštvaná a myslela jsem si, že potřetí se už živnostníkem nestanu, tak jsem to zkusila i potřetí. A je to pokaždé velmi objevné, tvůrčí a osobité. Nikdo mi nic neslíbí, nezaručí. A přesto jdu.

Vlastně mám pocit, že ten, kdo o své podnikání alespoň jednou přišel, je víc připravený na změny. Ten kdo prošel nějaký rozchod a zvládl ho, už ví, že to přežije, když se mu to znovu stane. A přesto, že už za sebou máme ztráty, nemusíme stavět náš život na strachu, ale na poučení a plnosti našich darů. Už víme na co si dát pozor, už víme, že je v pořádku si dělat rezervu nebo využít nesnáze ke změně.

Jaké poučení jsem si odnesla, když jsem přišla ze dne na den o vše před pár lety? O lásku, domov, práci, peníze? Že je důležité si prožít tu ztrátu, ale nezůstat v ní vyset. Neživit pocit ztráty pořád dokola. Že je perfektní se vyprázdnit ze své bolesti, vyplakat jí, prožít, obejmout, přijmout a zacelit. Zvednout se a najít nové možnosti. Posílit své přátelství, rodinu a odvahu vstoupit do neznáma.

Je důležité si prožít tu ztrátu, ale nezůstat v ní vyset.

V momentě, kdy člověk vstupuje do neznáma, tak potřebuje odvahu, a schopnost improvizovat. Být spojený se svojí silou, intuicí i logikou.

Pokud máte chuť, udělejte si krátkou meditaci.

Meditace DAR NEZNÁMA

Zavřete si oči, udělejte hluboký nádech a výdech a uvědomte si, jak se cítíte, jak se cítí vaše okolí. Můžete vnímat i chaos. Bouřlivé emoce. Strach.  Začněte do toho dýchat a vnímejte, jak vás to vede dál do pocitů dobrodružství z velkého neznáma. Vybavuje se vám vzpomínka z dětství, kdy jste něco prozkoumávali a objevovali. Nevěděli jste, co je a co není správné. Nevěděli jste, co bude, jednoduše před Vámi byli výzvy a vy jste vstupovali do dobrodružství přítomného okamžiku.

Možná jste dostali podporu a možná ne. Pokud Vám neustále někdo radil a pokud ,,to“ všechno za vás někdo dělal, tak si představte, že všem těmhle lidem říkáte: ,,Chci to zkusit, důvěřujte mi, je to super dobrodružství.“

A vnímejte, jaké to je, být v důvěře při objevování, zkoumání. Jaké to je, když se propojuje odvaha, síla, láska, intuice s kreativitou.  Jak mizí strach a objevuje se mnoho a mnoho řešení. Objevuje se touha jít dál a užívat si to. Stane se zázrak přítomného okamžiku.

Pokud to tak cítíte, naberte tu léčivou energii důvěry a přítomného okamžiku.

Řekněte si „Přijímám zpátky svůj potenciál. Přijímám schopnost vnímat v neznámu nekonečné množství možností a volím si tu, která je pro mě ta pravá.

I když se bojím, tak vnímám, že už nemusím být paralyzován strachem, ale můžu vnímat, který strach mě chrání a který vytváří cestu plnou dobrodružství a vzrušení.“

Můžete vnímat, co se mění v pocitech, kdy sice vnímáte, že kolem je chaos, ale zároveň vnímáte, že život může být obohacený dobrodružstvím a vzrušením v přítomném okamžiku. Přichází inspirace, co dál. Přichází inspirace, co je potřeba už nechat být, odevzdat, nepokračovat v něčem a co je na čase rozvíjet. Dovolte si mít dostatek času tohle všechno uvidět, ucítit, vnímat.

Objevují se naše talenty, které jsme nemuseli rozvíjet, protože jsme byli každý den stejní.  Objevují se nové možnosti. A ty si můžeme dovolovat. Pouštět snahu udržet vše takové, jaké to bylo a otevřít se narození sebe sama nového člověka.

Na závěr celému procesu poděkujte a probuďte se do přítomnosti.

Přeji nám všem radost z objevování nové cesty i nových možností. Krásné dny Pavla

Máte-li chuť článek sdílejte. Napište mi do komentářů, jak Vám meditace pomohla, nebo jaké je pro Vás objevování neznáma. Můžete mi i napsat na mail pskalova@gmail.com